Dnes je to přesně deset let, co darovala Eva Jarošová krvetvorné buňky. A při té příležitosti se rozhodla podělit o svůj příběh: V 27 letech jsem šla poprvé darovat krev, a to jako člověk, který se bojí jehel a krve. Od té doby překonávám svoje obavy pokaždé, když mi má sestřička napíchnout žílu. Při druhém odběru krve jsem v roce 2012 vstoupila do registru dárců kostní dřeně.
Utekl cirka rok od vstupu do registru a zazvonil telefon, volali z IKEM. Paní koordinátorka Březinová mi sdělila, že mám shodu s příjemcem, a zda mám zájem podstoupit potřebná vyšetření k odběru kostní dřeně. V doprovodu rodičů jsem jela na testy. Bylo potřeba EKG, RTG srdce, ani už nevím kolik zkumavek krve, na můj vkus jich bylo až dost. To jsme společně zvládly. Myslela jsem si: „Však to mám načtené, vím že si mohu vybrat způsob odběru, takže odběr z pánevní kosti, uspí mě, vezmou si, co je potřeba, a pak je prý jen trochu víc nepříjemné sundání té náplasti.“ Nic, co by se nedalo vydržet. V IKEM mi ale sdělili, že potřebují pro pacienta zhruba čtyřhodinový odběr ze žil na separátoru. Podle mého vyděšeného výrazu poznaly, že s tím jsem tedy absolutně nepočítala. Ale sestřička i paní doktorka byly skvělé a hned mi vysvětlily co a jak. Co vše se může stát při odběru nebo jaké nepohodlí mě čeká při podání stimulačního preparátu. Ale také mne poučily o tom, že svůj souhlas s darováním mohu zrušit, ale že tam je riziko, že pacienta ohrozím na životě.
Testy ukázaly, že má shoda HLA znaků s příjemcem je 100% a máme i stejnou krevní skupinu. Byli ještě dva náhradníci, kteří měli shodu nižší. Tehdy dávali přednost spíše mužům než ženám. Ale chtěla jsem do toho jít, 100 % je prostě víc než třeba 80.
Se sestrou i lékařkou z IKEM jsem zůstala v kontaktu. Mohla jsem s čímkoliv zavolat a zeptat se. Musely jsme počkat, až bude pacient zdravotně připraven. Stanovil se termín odběru krvetvorných buněk na 26. 1. Na mé narozeniny. Moc mě to potěšilo, protože se říká, že se pacient „znovu narodí“, takže budeme mít narozeniny spolu.
Začala jsem na sebe dávat pozor, aby se kvůli mně nic nepokazilo. Jednoho dne v práci zazvonil telefon. Sestřička mi oznámila, že se odběr ruší a že děkují za to, že jsem chtěla pomoci. Vůbec jsem netušila, co se děje. Na otázku, zda pacient onemocněl, nebo nedej bože zemřel, mi nemohla odpovědět. Ať se netrápím, že to tak prostě někdy je a že se odběr zruší. Bylo mi hrozně. Několik dní jsem se nemohla na nic soustředit. V hlavě mi běžela myšlenka, jak moc nemocná ta osoba musí být, že jí krvetvorné buňky nemůžeme dát, že by se třeba uzdravila. Nechtěla jsem se s tím smířit, protože už jsem za těch 5 měsíců k té osobě měla takový zvláštní „vztah na dálku“.
Musela jsem se ale vrátit ke svému životu. K životu před tím, než mi do něj vstoupil někdo cizí...
Utekl další měsíc a já si řekla, že zkusím zavolat do IKEM a zjistím, co se stalo. Sestřička mi řekla, že mi zrovna další den chtěla volat, zda jsem ještě rozhodnutá darovat krvetvorné buňky. Že pacient je připraven je přijmout. Snažila jsem se skrýt slzy a měla hroznou radost, že to ta osoba zvládla. Souhlasila jsem, že přijedu znovu na testy a pokud bude vše ok, ráda podstoupím odběr na separátoru.
Testy dopadly dobře. Teď mě čekaly ještě injekce, které vyplavují krvetvorné buňky do krve a které jsem si se svolením lékařky domluvila, že mi bude po asi 4 dny každý večer chodit píchat sestřička od nás z města do obou ramen. S jejím synem jsem chodila na ZŠ a ráda souhlasila. Injekce bych přirovnala k očkování. Každým dnem to bylo bolestivější, ramena byla od injekcí citlivá a začaly se u mě projevovat příznaky chřipky. V práci jsem dostala placené volno. Cítila jsem, jak se mi krvetvorné buňky vyplavují z kostí do krve. Velmi zajímavá zkušenost.
Pak přišel 26. 3. 2014. Po 7 měsících čekání to tu bylo. Ráno pro mě přijel řidič sanitkou a dovezl mě do ÚHKT. Viděl na mě, že jsem nervózní, a tak se mnou celou cestu žertoval…(Třeba, že bych byla vhodný dárce orgánů, pro hodně pacientů, když jsem vlastně úplně zdravý člověk.) Naštěstí mě dovezl až na místo.
Po příjezdu už na mě čekala sestřička Lída, kterou jsem poprosila, zda by se mnou mohla při odběru být. Cítila jsem se s ní lépe a odběru se tolik nebála. Je vtipné, že dokud mi nenapíchly obě ruce, tak jsem nic nepotřebovala. Po napíchnutí mi překážely vlasy, svědil mě nos, měla jsem žízeň....
Odběr probíhal absolutně bezbolestně 3 hodiny, nic z toho, na co mě připravovaly dámy v IKEM, se nestalo. Moc hezky se o mě v ÚHKT staraly a se sestřičkou jsme se spřátelily. Myslím, že už hodinu po odběru odezněly i příznaky chřipky a byla jsem úplně v pořádku.
Bylo mi řečeno, že to byl přímo ukázkový odběr. Když jsem se ptala, proč mě strašily vším, co se může stát, tak to bylo proto, aby měly jistotu, že dárce na poslední chvíli necouvne.
Tímto odběrem jsem ale nepomohla jen nemocnému člověku, i já jsem něco získala. Nové přátele. Se sestřičkou i paní doktorkou se přátelíme už dlouho a do ÚHKT, kde jsem darovala krvetvorné buňky, jsem se vrátila už po půl roce darovat krevní destičky. A jezdím tam z Českých Budějovic darovat stále.
KDYŽ JSEM TO ZVLÁDLA JÁ, ZVLÁDNE TO KAŽDÝ.
(Příběh zveřejňujeme tak, jak ho sepsala samotná dárkyně, jen s drobnými úpravami.)
Klíčová slova: kostní dřeň, transplantace, darování, dárcovství, daruj život, leukémie, poruchy krvetvorby