TISKOVÁ ZPRÁVA
Na začátku byl smutný příběh osmiletého Anthony Nolana, který v Británii před 40 lety marně čekal na nové krvetvorné buňky. Jeho příběh ale v roce 1974 nastartoval vznik registrů, které dnes sdružují přes 23 milionů dárců kostní dřeně po celém světě a které získávají podporu čím dál častěji i v Česku.
„V roce 2013 jsme zažili nebývalí zájem. Přihlásilo se nám 1378 nových dobrovolníků, což je nejvíce za posledních deset let,“ říká Marie Kuříková, vedoucí Českého registru dárců krvetvorných buněk, který se od roku 2005 rozrostl zhruba o pětinu. Snahou registru je oslovovat hlavně mladé lidi, sportovce a studenty.
„Například na Karlově Univerzitě dokonce vznikla iniciativa Na dřeň. Jejím cílem je podpořit dárcovství nejen na UK ale také rozšířit téma i mimo půdu univerzity. Teď právě společně sestavujeme plán, který zahrnuje i takové aktivity jako je hudební festival na břehu Vltavy,“ popisuje Gabriela Hošková, koordinátorka pražského registru. Zároveň věří, že se tak podaří zvrátit dopady stárnutí stávajících dárců.
Jen během následujících pěti let bude z databáze vyřazeno 6 000 lidí právě kvůli věku. Dosáhnou totiž 60 let věku, což je s ohledem na zdravotní kritéria horní hranice pro evidenci v dárcovském programu.
Dárcovství kostní dřeně je přitom pro pacienty s leukémií, myelodysplastickým syndromem nebo třeba lymfomem stále důležitější: Počet transplantací, které lékaři na světě každoročně provedou, je dnes tisíckrát vyšší než před třiceti lety.
Vidět to je i na tuzemských číslech: V Ústavu hematologie a krevní transfuze (ÚHKT) proběhla v roce 1986 první transplantace v Česku a loni už tisící.
„Může za to kombinace několika faktorů. Pokrok medicíny na jedné straně umožňuje provedení transplantace krvetvorných buněk i v případech, kde není ideální shoda mezi dárcem a příjemcem, a zároveň se stále posouvají věkové limity pro transplantace pacientů,“ říká Veronika Válková z Transplantační jednotky ÚHKT.
Na druhou stranu čím dál méně českých pacientů najde svého dárce v rodině. Zatímco dříve se udávala šance kolem 30 procent, dnes se už mluví jen o 15 až 20 procentech.
„Lidé u nás mají většinou málo dětí, a pokud jich mají více, tak často s různými partnery. Navíc se stále zvyšuje věk transplantovaných pacientů (i jejich sourozenců) a to vše šanci na nalezení příbuzného dárce snižuje,“ vysvětluje Veronika Válková a posun dokládá i na číslech z ÚHKT: V devadesátých letech zde byla příbuzenská transplantace každá druhá, dnes je to přibližně každá pátá.
ÚHKT proto loni potřeboval pomoc pražského registru v průměru každý sedmý den.